Murtingerová Eva - Jak se mě podařilo dospět

Autobiografické příběhy nadějného dětství nadané dívky, kdy po nástupu komunistů v jejím životě nastává v roce 1948 zásadní obrat.

Vypráví s optimisticky nadnesenou formou, jak její profesní plány tvrdě formovala politika padesátých let, a nekompromisně ji posunula mimo vyvolenou profesi. Dokonce zásluhou komunistických manýrů se dostala nevinně i mimo zákon. Do uzurpátorské moci této vládnoucí strany se dostalo všechno a každý, a tato „ochranná“ síla zasahovala svými „kamarádskými“ chapadly i do soukromého života, které přeměňovala někdy v soukromé peklo.

Jenže se ukázalo, že i tato všemocná politická strana má své slabiny, a zpuchřelá místa ve své moci, kdy se jí mezi prsty propadá i něco, co nechce pustit. Takže se najednou to, co bylo nepřekonatelným problémem, podařilo nečekaně vyřešit k spokojenosti všech, a dokonce legálně, což byl tehdy velký úspěch.

Ukázka z knihy:

No, sestřenice mi opět půjčily jiné letní šaty /zřejmě si sebou vzaly zásobu/, a já se převlékla do suchého. Nezlobila jsem se na to, že jsem zmáčená, vždyť byly Velikonoce a já jsem byla pro každou legraci. Jenže po chvíli se zvenku opět začalo ozývat volání:
„Emka! Emka!“ Tentokrát poněkud nesmělejším hlasem, jako by se dotyční báli, že naopak někdo polije je.
Otec mne opět důrazně nutil: „Musíš von! Chcú těba! Musíš ísť!“
Nechtěla jsem zkazit jejich zvyky, a ani legraci, kterou jsem nade vše milovala, a všichni mne postrkovali, že prostě ven musím, tak jsem odhodlaně vyšla opět na verandu, kde mne nějací další hoši opět zlili od hlavy až patě. Tentokrát voda crčela s dřevěných schodů dolů, kde byla pořádná kaluž, která se rozlévala až na cestu. Šla kolem nějaká sousedka, rozhlédla se, a když spatřila mladé výrostky, jak stojí s prázdnými kýbly v rukou a hledí zasněně nahoru na verandu, rozkřikla se:
„A čo vy tu, chalani, robíte? Už aj hybaj preč! Už aj! Už aj!“ Rozehnala se po nich a hnala je před sebou, dokud nezmizeli neznámo kam. Ještě jim dlouho hrozila pěstí, křičela za nimi, že se to rozléhalo široko daleko, ale to už chlapci nebyli v dohledu.
„Nevypadám jako utopenec?“ Pokusila jsem se o žert, když jsem se vrátila, celá rozesmátá.
Žádní hoši se pak už na štěstí neobjevili, zřejmě se báli, že ta rozhořčená sousedka někde poblíž hlídkuje.
Na dobré náladě to nikomu neubralo, my dívky jsme společně uvařily oběd a veselili se dál. Za pomoci domácí pálenky, kterou si zde všechny rodiny vyráběli sami, a které hlavně mužská část s chutí holdovala. Mimo mne, já jsem alkohol nesnášela, připadal mi naprosto odporný. Všichni byli velice milí, takže jsem se mezi nimi cítila nesmírně dobře. Největší radost z průběhu Velikonoc měl otec, který se stále mlčky usmíval pod vousy.

A5, pevná knižní vazba, 227 stran

ISBN 978-80-7453-810-0