Filandr Václav - Třináct z Ostravy

Když se celý život potýkáte s nějakými problémy ve společnosti, ve které žijete a pořád doufáte, že se to změní, zažijete okupaci, revoluci a pořád je to stejné, nemůžete jinak, než si z toho začít dělat srandu. A k tomu přidáte i jiné zážitky. A protože žijete v regionu razovitem, nutí Vás to pojmenovat vše tou dikcí a jazykem příslušným k tomu místu. O to se snaží i tato třináctka zápisků.

Ukázka z knihy:

Při normalnim bruzdani po internetu sem nahodu narazil na informaci, že taku prukazku ZTP, co mam ja, pepici ve vladě přemenovali na OZP. Mam hrozně rad take změny, bo nasleduje to, že se člověk nalita po uřadach, mockrat se nasere a vysledek je nulovy. Enem to, že si všichni musa ty svoje prukazky vyměnit za nove, musa se nechat vyfotit (to aby fotografove tež nepřišli zkratka,) ale hlavně aby ty uřednice, kere sme nabraly do různých uřadu se v robotě nenudily.
Neda se nic robiť i ja sem musel vylezt ze svého brlohu. Ale řikal sem si, že napřed zařídim taku tu kartu do auta, co mam, aby sem mohl si zaparkovat i tam, kde se to nesmi, bo na ni bylo napisane, že brzo bude neplatna. Vlezl sem v Ostravě do honosneho uřadu (kery zbyl po jakesi bance z třicatych roku) a pomoci elektroniky jsem vylosoval čislo a usadil se na tvrde lavici. Asi po čtvrthodince, keru jsem stravil pozorovanim jakychsi spratku co tam litali po chodbě a řvali po sobě, bo jejich mamy byli v družnem hovoru a jich si nevšimali, zapipala elektronika a ja sem se vsunul do kancelaře, kde byli dva uřednici. Jeden na mě kyvl, tož sem šel ku němu, dřepnul sem na stolek a pravil mu, proč sem ho navštivil. Enem se na mě usmal a začal mi vysvětlovat kery ministr kdy byl a co zrobil a jak blbě. Po chvilce se dostal k temu – pro mě duležitemu sděleni, že mam smulu. Že by mi novy štitek do auta dal na počkani, ale nemože bo ja musim napřed si na pracaku vyřidit tu novu prukazku – včil už OZP.
Tak sem se vydal na pracak – po ulici 30.dubna tak 15 minut, bo s tu moju křivu haksnu to honem nejde. Tam, jak po vymřeni. Sem si řikal, že asi došly prachy, bo tam nebyl nikdo enem v tych kukaniach uřednice. Ty mi velmi neochotně, (bo sem je vyrušil od pasiansu) pravily, že musim inam až na Pivovarsku ulicu ke kostelu svateho Vaclava. Tož sem se vydal přes celu Ostravu na zdravotni prochazku. Smog byl taky středni, trochu bylo vidět, nehrozilo nebezpeči, že zabludim. Po pulhoďce sem dorazil ke kostelu svateho Vaclava, už uondany, jak cyp. Ve stinu teho kostela se rozvaloval přišerně modře natřeny barak, kery sem hledal. Po trojim zaklepani na špatne dveře, sem se trefil a narazil na uřednici, která mi pravila, že i když sem krypl na furt, tak novu prukazku nědostanu enem tak, ale musim o ňu zažadat. Tož sem vypsal lejstro, kde chtěli ruzne věci, aji jaku ma moja doktorka adresu, že sem ju nevěděl mi po dluhym patravym pohledu přimo do oči - uřednice odpustila. Musel sem oznamit číslo svojeho telefonu i svůj mejl. Odevzdal jsem svoju novu fotku a po ověřeni, že su to skutečně ja, mi uřednice řekla, že to pošle do Prahy a až to pepici pošlu nazpatek, takže mi zavola a ja se zase možu projit se ku ni pro tu prukazku. Tak se těšim, bo mě čeka eště i prochazka pro tu kartu do auta, asi to bude stejně zajimave.

rozměr 148x148 mm, pevná knižní vazba, 100 stran, ilustrace

ISBN 978-80-7453-889-6