Babáček Pavel - Než hejkal dohejkal

Veselá pohádka o hejkání, tak trochu vydařeném.

Ukázka z knihy:

Léto se toho roku drželo statečně a dlouho, leč podzim se nakonec ke slovu přeci jen dostal. Říjen obarvil stromům listy na duhovo a šel ještě za tepla spát. Pan listopad je vašnosta odjakživa zasmušilý a své pověsti nezůstal dlužen. Na boromírské hvozdy se sluníčko juklo jen občas, a vždy pouze na chvilku. Deštivost, mlhavost a vlhkochlad se vkrádali jak podloudníci do stinného lesa.
Hejkal Brmbalík nohou rozhrnul zpola uschlý vřes, zvrátil hlavu a snažil se pohledem proniknout skrz koruny borovic.
„Slunce, koukám, dnes svítí nad jiným lesem,“ pak sjel pohledem k zemi, „a my se tu společně s vřesem třesem.“
Najednou zpozorněl a shýbl se.
„Jejda, tys, kamaráde,“ oslovil křovíčko, „vřes bílý. Jsi vzácný… prý plný magické síly. No to si tě budu muset vzít. Zkusím tě vyměnit za nějakou medicínu. Inu, mám slabý hlas, zas mí zní nějak dutě. Promiň, ale vytrhnu tě.“
Jak polohlasem prohlásil, tak i učinil.
Brmbalík na potíže s hlasem trpěl už od raného mládí. Ve škole pro hejkaly (jistě, i oni musí do školy) byl nejhorší v křiku. A to je přitom hlavní předmět. Dobře vyškoleného hejkala totiž zdobí umění zahulákat, zahalekat či zařvat tak, že každý posluchač ztuhne na místě jako prudce ochlazený vosk. Brmbalík takhle zakřičet nedokázal. Ne, že by nebyl vůbec slyšet, jenomže… I dle spolužáků, i podle učitelského sboru nehejkal, nehalekal, nýbrž brmbalíkal. Ano, tak mu to říkali. Má prý moc melodický hlas. Školáci se mu posmívali krzevá tu melodičnost a posílali ho do vedlejší třídy k vílám. Tam se prý uplatní. Když jako nejhorší z ročníku školu dokončil, byl odeslán ke službě do boromírského lesa, kde prý starobylému hejkalskému pokolení nadělá nejméně ostudy.
A to byla pravda. V boromírském lese se lidé objevovali jen vzácně a místní čarovná společnost si na Brmbalíka rychle zvykla.

A5, pevná knižní vazba, 122 stran, barevné ilustrace

ISBN 978-80-7453-552-9